Výskyt ropy ve starověku

Jedna z nejstarších zmínek o ropě a jejím využití pochází z Mezopotámie. Podle Starého zákona dostal Noe před 6000 lety před přicházející potopou pokyn od Boha „postavit ze dřeva loď s komorami a zevnitř i zevně ji vysmolit naftou".

Slovo „nafta" je sice chaldejský výraz pro smůlu, ale mohlo jednat jedině o "smůlu ze země". Slovo „nafata“, značící také prosakující kapalinu. A ta v mnohých místech na území tzv. Mezopotámie mezi řekami Eufratem a Tigridem volně vyvěrala ze země a když zoxidovala, byla z ní výborná lepicí a těsnicí hmota. Především asfalt byl známý jako pojivo (cihel) už ve starém Babyloně. (6. stol. př. n. I), ale byl využíván i jinde než ve stavebnictví. Ropa sloužila ve válkách i jako bojová zápalná látka. Sloužila také k izolaci proti vodě, užívala se ke svícení v olejových lampičkách, k olejování kovových součástek vozů a různých mechanismů a k jejich konzervaci proti rzi, byla doporučována k léčení některých nemocí lidí i zvířat.

Přirozený vývěr plynu v turecké Chimaria.

Sumerské hliněné tabulky z doby 3000 let před Kristem obsahují výrazy olej z bitumenu či přírodní bitumen, jež označují ropu. V klínovém písmu se ropa označovala jako „ia-kur-ra", ale klínové písmo znalo také výraz „assir", což je svítící voda, tedy nepochybně lehký olej.

V řečtině a latině se s pojmem „nafta“ setkáváme též, ale zároveň se tu ropa skrývá i pod jinými názvy, jako např. „bitumen liquidum" (tekutá živice) či „oleum". Díky informacím v řeckých a latinských pramenech hellénistického a římského období se pak dovídáme i o řadě jiných lokalit a území, kde byly známy a často z povrchových výronů nebo kopáním těženy a různě využívány přírodní uhlovodíky:

• Např. Caesar (100—44 př. n. I.) píše, že Keltové v dnešní Francii užívali horké smůly (nejspíše asfaltu) při obraně svých oppid.
• Římský básník Lucretius Carus (97—55 př. n. I.) znal ropný pramen v řecké Dódóně,
• architekt Vitruvius píše v 1. stol. př. n. l.
  • výskytu ropy na řece Liparis v městě Sólech v Kilíkii (dnes jižní Turecko), na blíže neurčeném jezeře v tehdejší Aithiopii
  • prameni, na kterém plave „olej" v Karthágu v dnešním Tunisku,
  • asfaltu a ropě u Dráče (tehdy Dyrrhachia) v Albánii a o o prameni ropy u Apollónie (dnes též v Albánii), kopáním se tu získával i asfalt.
  • Dále zná uvedené výrony „smůly" (silně asfaltické ropy?) na Zakynthu,
  • získávání asfaltu na jezeře u Babylóna (dnes v Iráku),
  • na jezerech u loppe (Tel-Aviv) a
  • v „Arábii Nomadum", tj. asi v dnešní Saudské Arábii.
• Strabón vzpomíná kromě některých už uvedených výskytů
  • sbírání asfaltu z jezera Sirbonis (blízko Mrtvého moře) a
  • nálezy ropy u řeky Óchos (dnešní Herírúd).
• Římský encyklopedista 1. stol. n. l. Plinius Starší přidává ke zmíněným lokalitám
  • Kommagéné (v dnešním Turecku) a
  • Sidón (Libanon), kde se těžil asfalt,
  • ropu u Babylóna, zde vzpomíná i výskyt čiré „tekuté živice"
  • Agrigenta na Sicílii,
  • u Modeny v Itálii,
  • na Liparských ostrovech a
  • „asfaltový pramen" u města Megalopolis v Řecku. U Babylóna.
• Knihy Genesis a Exodus mají i zmínky o jeho starém užívání, a to právě při stavbách, a též k izolaci proti vodě. Velmi starou studnu k těžbě ropy či asfaltu (anebo obojího zároveň) měl podle současného autora J. E. Brantlyho i assyrský král Sancherib (705—681 př. n. l.). Ležela u řeky Tigridu, v oblasti, kde starověcí lidé těžili ropu pak ještě i za novoperské říše, o čemž ve 4. stol. n. l. píše římský historik Ammianus Marcellinus.

Ropa byla také ve starověké Číně (podle W. Bóttgera) těžena z až 200 m hlubokých kopaných šachet samotokem nebo pomocí rumpálů.

Při vrtání na solné roztoky došlo též v době vlády dynastie Chán v čínské provincii Sečuán k navrtání ložisek zemního plynu, jehož bylo pak využito jako paliva pro kotle, v nichž byla odpařováním ze solanky získávána sůl, později dokonce k vytápění domácností a chrámů. Uvedený autor mluví dále i o vrtání na ropu, jež zde mělo být započato kolem r. 200 př. n. l.

Z období dynastie Chán (206 př. n. l. až 220 n. l.) jsou doloženy zprávy o skutečných hlubinných vrtbách. Tehdejší bambusový vrtní stožár byl opatřen kladkou a rumpálem. Přes kladku bylo vedeno lano, na jehož konci bylo upevněno vrtné dláto. Jako zátěžek bylo používáno kamenů.